Přesně si vybavovala den před osmnácti lety, kdy se její život začal ubírat nesprávným směrem.
„Neblázni. Je to jenom sex,“ řekla Anna a pomalu vyfoukla kouř. Sklouzla očima za Esteřino rameno a v zorničkách se jí odrazilo mihotání plamenů. Když přišly do restaurace, sedla si tak, aby měla výhled na krb, a Ester se musela chtě nechtě uvelebit naproti ní. Oheň ji pálil do zad a pod angorovým svetrem jí po žebrech stékaly stružky potu. „Jenom sex,“ opakovala Anna. „Akorát ve třech.“
„Mně to přijde praštěný.“ Ester zakroužila vínem ve sklenici. Pořád ještě se jí nechtělo věřit, že ji Anna o něco takového zcela vážně požádala, ale s každou další vypitou sklenicí byl údiv slabší. „Mám z toho strach.“
„Ty máš pořád z něčeho strach. Tak ho překonej, ne?“
Může se stát, že čeho se člověk zpočátku děsí, to ho paradoxně nakonec nejvíc osvobodí? Ester matně tušila, že by byl život mnohem jednodušší, kdyby si ho tak často sama nekomplikovala zbytečnými obavami. Docela ráda by se trochu víc uvolnila, ale nebyla si jistá, jestli právě teď nastala vhodná chvíle.
„Proč si nedáš inzerát?“
„Nepotřebuju inzerát, když mám tebe. S nikým přece nechodíš.“
„A co Marcela?“ nadhodila Ester s nadějí v hlase. „Zeptej se Marcely. Taky je sama. Ráda zkouší nový věci.“
„Jenže vypadá jako chlap.“ Anna se předklonila a Ester zašimral v nose její parfém. „Vážně to pro mě nemůžeš udělat? Jde jen o jeden večer.“
Ester vypila víno do dna. Horko ji donutilo se ohlédnout, aby se ujistila, že jí plameny z krbu neolizují záda. Prostě nemůžu, dralo se jí na jazyk. Nechci. Jenže kudy vede hranice mezi sobectvím a asertivitou? Nejlepší kamarádka ji žádá o pomoc. Odhaluje se před ní jako dosud nikdy. Nemělo by jí to spíš lichotit než nahánět strach?
„Tak dobře,“ hlesla. „Štveš mě, ale dobře, ať je po tvém. Jeden den.“
Mnohem horší dny měly teprve přijít.
Na hladině bazénu se pohupovaly mrtvé myši.
Osvěžující ranní koupel nepřicházela v úvahu, ale Monika Beňová toho ani nestihla zalitovat. Pohled jí totiž padl na hnědorudou kaluž na kamenných dlaždicích, oddělujících bazén od nepokoseného trávníku. Vypadala jako...
Byla to krev. A rozhodně neměla nic společného s mrtvými hlodavci, bylo jí totiž hodně.
Monika zůstala stát těsně vedle louže. Její opálené nohy v plážových žabkách vedle ní vypadaly poněkud nepatřičně. Trochu se jí zvedl žaludek, ale jinak zůstala klidná. Vlastně se jí nenaskytl nijak výjimečný zážitek. Monika už viděla spoustu krve.
Přidřepla a do nosu ji uhodil nasládlý pach. Možná tady liška roztrhala zajíce, ale nikde se nepovalovaly žádné chlupy. A krve bylo na tak malou oběť moc. Šel v noci někdo plavat opilý, uklouzl a rozbil si hlavu? Na to ale byla krev příliš čerstvá, ještě úplně nezaschla.
Monika pokrčila rameny; ať je to jak chce, ona tomu na kloub přijít nepotřebuje. Když ji brzy ráno vzbudilo Ondřejovo chrápání, měla se převalit na druhý bok a zkusit znovu usnout. Jenže bazén prosvětlený podvodními reflektory vypadal večer tak lákavě, že litovala, že do něj před spaním ani na chvilku neskočila... Nadto ji po nezřízeném popíjení bolela hlava a tváře planuly jako v horečce. Kdy naposledy měla tak strašnou kocovinu? Usoudila, že jí koupel ve studené vodě pomůže, a tak potichu vstala, oblékla se do plavek, přehodila přes ně dlouhé bavlněné tričko a vyšla ven.
Byla to zbytečná a navíc znepokojivá výprava.
Monika už chtěla zamířit zpátky k bungalovu, který obývala s Ondřejem a Karolínou, když si všimla pěšiny ve vysoké trávě. Vedla přímo od dlaždic potřísněných krví do jabloňového sadu, který odděloval pozemky penzionu od příjezdové asfaltky. Na polámaných stéblech trávy se v ranním slunci třpytily kapky rosy, ale Moničinu pozornost upoutaly temně rudé cákance. Krvavá stopa.
Odplazilo se tudy raněné zvíře?
Zvědavost jí nedovolila odejít. Monika si za žádnou cenu nechtěla ještě za měsíc představovat, že pár kroků od ní ve vysoké trávě možná trpělo polomrtvé zvíře, které mohla zachránit nebo mu alespoň dát ránu z milosti.
Vykročila pěšinou a až po několika krocích jí došlo, že bude mít nohy v žabkách od krve. Uskočila stranou a začala si razit trávou druhou pěšinu, souběžnou s tou původní. Zatraceně, proč majitelka penzionu tu louku neseká?
Ze všeho nejdřív zahlédla ruku zamazanou krví. Čouhala zpoza hromady posečené trávy, hlíny a zetlelého listí, která vypadala jako loňský kompost. Byla to ženská ruka s dlouhými nalakovanými nehty. S takovými, jaké má ona sama!